Je to už třetím rokem, kdy se naši atleti jezdí připravovat na sezónu za teplým počasím.
Nutno přiznat, že tento rok byla výprava vskutku prořídlá – zúčastnili se pouze tři svěřenci.
Gábina Bělicová, Aleš Rovenský a Jan Chlopčík v doprovodu dvou trenérů Zuzanky Pavelkové a Vaška Kaňi.

Letošní soustředění bylo atypické ve dvou věcech – v již zmíněném počtu účastníků a taky v tom, že se začínalo běhat, jak se říká „od nuly“. Na lenivé svěřence se muselo prostě „najet pozvolna“.

Ihned po příjezdu – 26. 4. – čekala na mužskou část naší skupiny nepříjemná novina. Světová tréninková skupina, známá jako Rychlý holky, právě z letoviska odjížděla, ačkoli měla původně v plánu se ještě pár dní zdržet. Takže sen našich čtvrtkařů zatrénovat si s Deniskou Rosolovou zůstává zatím nadále snem.

Co ale všem radost určitě udělalo, bylo jídlo. V hotelu byla plná penze, přičemž snídaně a večeře je formou švédských stolů a oběd se vybírá obvykle z 6 ti jídel. „Ráno mi nedělají problém nějaké ty párečky s kečupem a vajíčka, když to navíc zajíte chlebem tak máte energii na celý den“, vysvětluje typickou snídani Aleš. „Co se týče večeře, měla by obsahovat předkrm, 3 hlavní chody, ovocný a zeleninový talíř a nakonec neopovrhnu sladkou tečkou“, prozrazuje Jan.

Teď už ale k tréninku.
Není pravda, co jsem napsal v úvodu. Dřeli jsme jako mezci. Běžný den sestával z ranního tréninku, při kterém ještě někteří trávili snídaně, odpoledního odpočinku, nebo posilovny (čehož využíval hlavně Vašek) a posléze vydatného tréninku, po němž bylo zájmu všech, jít na hodinu regenerovat do bazénu. První dny se daly zvládnout. Budu snad mluvit za všechny když řeknu, že krize započala okolo pátého dne – viz fotky. Aleš Rovenský musel dokonce využít pomoci své kamarádky Kateřiny Frantové a nechat si od ní „zatejpovat“ nohu. Fyzické i duševní zdraví zůstalo nakonec v pořádku.

Protože se minulé ročníky nesly v duchu pozdních vycházek, učinila trenérka Zuzana následující prohlášení: „Dělejte si, co chcete, ale na tréninku nechci slyšet výmluvy“. A nutno dodat že v tomhle směru byl ročník opravdu průlomový. Ať už to byla únava, lenost, či svědomí, svěřenci, kromě posledního dne, opravdu zůstávali na hotelu.

Poslední den, kdy se tradičně bilancuje, bylo vzneseno následující: „Tentokrát to bylo opravdové soustředění, sice naběhaný objem nebyl bůhvíjaký, ale svěřenci neodmlouvali a běhali“, shodli se trenéři. Podle Gábině Bělicové to bylo „Určitě jedno z lepších soustředění, jen škoda, že nás tu nebylo více. Snad příště bude.“

Takže zase za rok a teď to jen prodat.
Trenérům patří dík.