Když se naskytne možnost vyjet za hranice a ještě k tomu do opravdového vysokohorského pásma, tak proč toho nevyužít?! Sluníčko, sníh, pohádkové výhledy z dvoutisícovek – to vše určitě za týden „bulání“ ve škole stojí! „Bratia Slováci, těšte sa“ znělo v našich srdcích.
I když trenérčino autíčko pojme neskutečný objem zavazadel a také značné množství lidí, přesto se naše výprava musela rozdělit na dvě poloviny – první, co se vydala vstříc dobrodružství, která je možná a možná taky ne potkala na kolejích a druhá, která prověřila kvalitu slovenských dálnic.
Mít bezproblémovou cestu považuju za neskutečné štěstí. I nás tak trochu potkalo, ke konci ale postupně opouštělo. Vášova navigace GPS měla cestu naplánovanou do puntíku, nicméně tu naši chatu, chatu Plesnivec, jsme najít nedokázali. A tak po pár průzkumech okolí jsme zavolali majitelce a ta, laskavá a ochotná, nás navedla tím správným směrem.
Houpačky, krb!, obrovské a útulné pokoje – tím vším oplývalo naše ubytování na nadcházející 3 dny. Díky prostornému obývacímu pokoji jsme mohli provozovat večerní kondiční cvičení s „negřicí“, která mnohým nedala spát.
„Výkřiky do tmy“ typu -To není člověk! Bože, ať už to skončí. Au, to bolí! Už nemůžu! – byly na denním pořádku. Trenérovo, popř. trenérčino povzbuzování – Ještě vydržíme! Poslední cvik (i když mnohdy na trénincích slovo „poslední“ znamenalo spíš jeden z posledních J) nám dodávalo nezanedbatelnou energii. Legendární se ale stala hláška – „Hrajem teď.“ – která naznačovala změnu cviku, popř. začátek tohoto cvičení. Mnohými byla parodována při nejrůznějších situacích, asi proto, že byla tak pichlavá a vzbuzovala dojem pokračujícího „ trápení “ našich svalů.
Dalším nezapomenutelným a úsměvným zážitkem (pro některé i první a poslední zkušenost) bylo sekání dříví. Někteří nejmenovaní přičichli totiž k sekeře poprvé a tak uchopit ji a použít znamenalo nadlidský výkon. V této části textu musím vyzvednout výkony žen, které ovládly celý plac. Kluci se nestačili divit, jak jsou děvčata zručná a sekání dřeva je pro ně všední záležitostí. Konala se i soutěž – totiž každý účastník se musel poprat s určitou větví a dokázat své dovednosti. Jeden takový světový výkon můžete vidět na videu. Tomáš, tak řečený PAPAMI, v něm ukazuje svou sílu nabranou v posilovně, kterou si vybíjí na nebohém klacíku. Vidět ho, jak se s vervou snaží dosekat se do konce, bylo vskutku úžasné!
Konce nebrající volné běhy a tréninky, příjemná procházka podél zubačky ke Štrbskému a taky již zmiňované posilování s černoškou dokázaly vyčerpat opravdu každého. Po takových náročných aktivitách není nic lepšího než špekáček opečený v krbu – stylové a chutné, řekl by labužník!
Sobotní ráno přišlo „co by dup“ a pro nás to znamenalo totální nasazení – úklid a sbalení si svých pár švestek. Celotýmová spolupráce by uklízečkou byla oznámkována na jedničku.
Další týden strávený mezi „svými“, mezi vítkovičáky, na Litvoru přinesly další zážitky. Možná štěstí, možná zásah vyšší moci, ať to bylo, co to bylo, trenérka a já jsme „vyfasovali“ ten nejkrásnější apartmán celého Litvoru.
Zajít si do sauny či zahrát biliard, popř. ping pong – takto, ale i jinak jsme trávili večery v našem ubytovacím středisku. Jednou jsme dokonce jeli relaxovat do Popradu, do téměř světově proslulého Aquacity – aqvaparku. Díky finančnímu příspěvku jistého sponzora jsme se koupali a rochnili zadarmo. Některé nadchli termální masážní trysky, jiné sauna či závěrečná laserová vodní show. Téměř oslepeni laserem jsme odjížděli zpátky na Štrbské 100% zregerenovaní.
Kromě tréninků – vytrvalostních běhů a posilování – jsme rovněž absolvovali pár výletů. První směřoval k vodopádu Skok a další 2 znamenaly extrémní vysokohorské túry. Ač nás při túře na Ostrvu a Sliezky dom potrápily sněhové přeháňky, mráz, mlha, promočené nebo taky nedostatečné oblečení, „vysokohorská“ běžecká obuv Aleška, početné pády, mnohdy i motivační problémy či protesty účastníků, zvládli jsme to a dokonce jsme se dočkali i příjemných chvílek. Vidět sluníčko, azurovou oblohu, mlhu prostupující údolím, kamzíky poskakující po hřebenech hor a taky vidět cíl našeho výletu – Sliezky dom, a v něm zabořit své vyhládlé papulky do našich chlebů s řízkem znamenalo balzám jak na duši, tak i pro žaludek. Seběhnutí do Staré Lesné trvalo oproti celodenní několikahodinové túře opravdu zanedbatelný čas.
Dalšího výletu se bohužel nezúčastnila celá frýdecká výprava. Již jmenovaný účastník Aleš onemocněl a tak se nemohl s námi vydat na výlet plný nepředstavitelných a přenádherných výhledů na Tatry. Počasí jakoby někdo předem objednal, nám hrálo do karet. Vycházeli jsme z Tatranské Lesné a pokračovali jsme po žluté značce Studenou dolinou. Cesta v tajícím sněhu podél zurčícího potůčku s vodopády se nesla v kamarádském duchu. Koulovačky a příjemný pokec navodil přívětivou atmosféru. Zastávka u chaty Zámkovského znamenala rozdělení skupiny. S vědomím, že cesta z této chaty na chatu Terryho s převýšením téměř 500m trvá podle ukazatele 1 hod 45 min, nedala pooj dvěma účastníků. Když to vítkovické atletky zvládly pod hodinu, my dva musíme taky.
A tak jsme si s Tomem nahodili tempo ala Rocky Balboa a šlapali jsme, někdy i běželi vstříc překonání sama sebe. Tomík se ode mne sice odpojil, ale to neznamenalo konec. Pod kopcem jsem pozdravila rodinku, která zrovna sestupovala dolů, a udivený otec prohodil na mé tempo něco ve stylu „Ona jde jak po náměstí.“ Bez energické tyčinky jsem dosáhla Terryho chaty v čase 47 min, což znamenalo pro mě vítězství celého soustředění. Tom dorazil pár minut po mně, rovněž pod hodinu a označil mě za „vraha“, což mi na upocené tváři vykouzlilo úsměv. Potom, co se dostavili i ostatní členové, celá výprava opět poobědvala proslulé řízky s chlebem, nabudila se horkým čajíkem či něčím „ostřejším“ a sestupovalo se dolů. Papami se nahecoval, řekl si, že ho přece holka nemůže porazit a tak běžel tempem zabijáka dolů. Ostatní svěřenci také běželi. Ač to byl zápřah na klouby a stehna, přesto to byla zábava a do pro-nás-tak-známé vísky Starý Smokovec jsme se dostali v rekordním čase 2hod.
Čtvrtek se nesl ve znamení velkých závodů na Štrbském plese: 1 okruh = 2,2km. Přes nesnáze na cestě – tající sníh se měnil v led -, mírnému dešti, jsme všichni doběhli do cíle a s výsledky jsme byli víc než spokojeni. Následující čísla mluví za vše: Chlop 8 min 18s ; Gerouš 9min 58s, Tom 10 min 08 a já 10 min 18 s. Večeře a celý večer přinášel tedy zaslouženou odměnu.
Ke konci se musím zmínit k dalším střípkům, tedy momentům, které mi asi navždy utkví v hlavě. Neskutečné štěstí v kartách – mít v rukách samé funkční karty a tak často vyhrávat a tím štvát trenéry, kteří poté přemýšlejí nad odplatou v podobě vyválení mě ve sněhu – mi dokáže zvednout náladu. Nebo taková výhra v ping pongu nad Vášou! Díky ní jsem získala „sluhu“ u snídaně a krásné usínání při pohádce na dobrou noc.
Celé soustředění nebylo jen přínosem, co se týče fyzické kondice, ale taky odpočinutí si od toho všeho shonu, vypadnutí do přírody a na vzduch (příjemná změna oproti městskému smogu). Rovněž jsem si každým dnem uvědomovala, jak důležitá je vděčnost, otevřenost a hlavně vycházení s lidmi. Tímto bych chtěla poděkovat Zuzce a Vášovi za přípravy a průběh tohoto soustředění v tak nádherné lokalitě jako jsou právě Tatry. Věřím, že museli mít nejen s organizací, ale i s námi pevné nervy. A tak velké DÍK za vše. J
Týna
