Je pátek 3:15 ráno. Najednou slyším nějaký zvuk. Velice pronikavý zvuk. Tahá mě z postele. Zvoní mi budík. V tu chvíli nenávidím celý svět. V zápětí si uvědomím proč vlastně. Dneškem počínaje až po pondělí konče, mi začíná konec letošních prázdnin. Nutno ovšem podotknout, že ke mně byly po celou dobu, asi pěti měsíců, velice vlídné a vstřícné, no prostě jsem si je náramně užil. Mám navíc to štěstí, že závěr těch letošních strávím po boku své trénérky Zuzanky Pavelkové a dalších kamarádů atletů ve Slovinsku na Evropském šampionátu družstev juniorů.
Vraťme se ale zpátky k tomu chladnému ránu. Je 14. září. Rána už nejsou to co bývala a já zatím bojuji sám se sebou: „Být či nebýt?“ a „Vstanout či nevstanout?“ Nakonec vyhraje zvědavost a také fakt, že všechny věci mám již připravené z předešlého dne. Což by mi při představě chystání svačiny na cestu nebo oblečení na převlečení jistě nijak zvláště nepomohlo. Vstanu, obleču se, vezmu věci a jdu. Aktivity zhruba na deset minut mi zabraly bezmála půlhodiny, ale nenechám se odradit.
Stojím venku. Všude okolo mě tma. Najednou okolo mě projde mladý pár. Asi se vrací z hospody, pomyslím si. Kdo by také v tuto nekřesťanskou hodinu byl venku? Z dálky vidím přijíždět auto. Modlím se, aby to byla Zuzanka. Už mi začíná být poměrně zima. Mám štěstí. Je to ona. Přijíždí sice o pět minut později, ale vzápětí mi vše vysvětlí. Popisuje mi velice detailně svůj odjezd z domu. Zima a únava způsobí, že si z toho pamatuji jen asi třetinu, ale to důležité vím, což dle mého názoru bohatě stačí. Ve stručnosti, vyjet z parkoviště na Slezské o půl čtvrté ráno je téměř nadlidský úkol, nicméně Zuzanka to zvládla a tak můžeme pokračovat směr Opava, odkud je hromadný odjezd autobusem. Po cestě ještě nabíráme kamaráda atleta Ondru Kratochvíla.
–>
Je 5 hodin ráno. Sedíme už všichni v autobuse a netrpělivě čekáme na odjezd. Pořád se nic neděje a začínám být trošičku nervózní. Asi po 10-15 minutách „doběhne“ pan Škrabal a s jeho omluvami do mikrofonu konečně vyjíždíme směr Lublaň. V autobuse se kromě pár fotek a heftů ve stylu: „Kdy už tam budeme?“ a taky: „Nejedeme už nějak dlouho?“ nic zvláštního nestalo. A tak po deseti vyčerpávajících hodinách, i když jsem po většinu času ležel, přijíždíme na místo.
Jsme na stadioně. Stojíme na „rozcvičováku“ se Zuzankou a „drbeme“. Klasická rozcvička před závody se týká většiny účastníků. Některé cviky jsou běžné, některé zvláštní a při některých mě dokonce zabolelo. Pohled na atlety, především pak na atletky, mi vykouzlí úsměv na rtech. Atletika si rozhodně vybírá svou „daň“. Pohled na ty krásná těla je naprosto odzbrojující.
První večer na hotelu byl krátký. Po „vydatné“ večeři většina unaveně zalehla do peřin, nabrat energii na následující den. Usoudil jsem, že je to dobrý nápad a zamířil také do říše snů.
Vcházím do dveří. Nacházím se ve velké jídelně. Tak tady má být asi ta velkolepá snídaně šampiónů, pomyslím si. Škaredě jsem se spletl. Švědský stůl ve stylu chleba, máslo, sýr, šunka není podle mě švědský stůl. Došel tedy jsem k závěru, že co se jídla týče, žádná sláva to nebude. Sním dva chleby, mrknu na Zuzanku, pozdravím opavské trénery a odcházím do pokoje si ještě na chvíli lehnout.
11 hodin dopoledne. Akorát tak čas na oběd nebo alespoň malou svačinku. V ideálním světě možná. Sedíme v autobu, který nás veze na stadion. Podle časového pořadu se začíná v 10:30 kladivem mužů, následně v 11:30 trojskokem žen, poté 11:40 skokem o tyči žen, 11:45 kladivem žen, ve 12:00 extra během na 100m mužů a žen, který se do výsledného součtu bodů nezapočítává a ve 13:00 diskem žen. Slavnostní zahájení začíná 13:45. Před ním si ještě skočím na oběd. Jako dvanáct úkolů pro Asterixe bylo také najít jeho výdej. Stavil jsem se v bufetě, jenž se nachází přímo na stadioně, abych se zeptal co a jak. Moc „příjemná“ starší paní, která neuměla ani slovo anglicky, mi na to řekla jedinou věc: „Šola“. Byl to poněkud zvláštní způsob jak člověka poslat do… nicméně jsem odešel. Až o pár hodin později, když jsem seděl na obědě ve školní jídelně mi došlo, co asi slovo „Šola“ znamená, každopádně to nic nemění na tom, že na mě měla být milejší. Určitě! Z obědu jsme přišli něco málo po jedné a hned nás zastavila mladá slečna a začla na mě brebentit slovinsky, vysvětlil jsem jí, že z toho nic nebude a tak přešla do angličtiny. Pochopil jsem, že potřebují lidi z každé země na slavností zahájení. Nezahálel jsem tedy a vydal se společně s Ondrou za ní. Dostali jsem do rukou vlajku České republiky. To, že byla naopak, jsme brali z počátku poněkud nechápavě, ale když jsme se dozvěděli, že polovina státních vlajek je také špatně, ulevilo se nám. Těsně před zahájením ještě přiběhl pan Lesák a dal mi do ruky opavskou vlajku, což se později ukázalo jako výhra. Byla lehčí. Nasedli jsme do noblesních historických aut a za pokřiku: „Opava jede!“ a nebo „Who‘s the winner?“ apod. jsme vyrazili po oválu stadionu. Následovala hymna, proslov a podobné formality a po 15 minutách bylo po všem. Slavnostní zahájení tedy zvládli organizátoři téměř bez „chibički“. Ve 14:00 začal oficiální program a sice trojskokem mužů a výškou žen, poté ve 14:15 400m překážen žen, ve 14:30 400m překážek mužů a tyčkou mužů, tady musím zmínit Ondru Honku, který svým božím výkonem 5m předčil veškeré své očekávání a zvítězil. Ve 14:40 pokračovaly osmistovky mužů a žen, v 15:00 stovky mužů a žen plus dálka žen, 15:20 čtvrtky a hod diskem, 15:40 „stípl“, 16:15 dvoustovky a dálka mužů, 16:35 „patnáctka“, kladivo žen a výška mužů, v 17:00 krátké překážky, 17:30 „trojka“ a na závěr nechyběly ani štafety. Po spoustě kvalitních osobáků, skvělých zážitků i nervy drásajících soubojů jsme nakonec skončili šestí z osmi. Je to sice poslední místo, které nesestupuje, ale o to větší pozornost si zaslouží, protože se sestavou, jenž jsme tam odcestovali je to doslova heroický výkon.
Sedím na židli obklopen, odhadem, asi „miliardou“ lidí. Právě probíhá slavnostní zakončení, vyhlášení vítězů a následná diskotéka. Ta jídelna, která mi zprvu při snídani připadala velká, se jako by smrskla do kůlničky na dříví. Opravdu málo místa, lidé si pomalu lezli po hlavách a seděli i na stropě. Na „štěstí“ to vše trvalo asi jen hodinu, hodinu a půl. Respektive po té době jsem už odešel, bylo to k nevydržení. Na pokoji jsme si s atlety dali něco na posilněnou a vyrazili na diskotéku a poté do města. Seznámili jsme se se spoustou krásných holek, povídali si, smáli se, dělali hlouposti, prostě si večer náramně užili.
Nedělní ráno. 7 hodin. Ležím v posteli. Nemůžu vstát. Otevírám oči. Vidím. Převléknu se, umyju a jdu na snídani. Po velmi „vydatné“ snídani odcházím na pokoj si zabalit. Kultivovaně a s přehledem nahážu všechny věci do batohu a jdu k autobusu. Po cestě ještě potkám trenéra Britů, který vypadá jako Bob Marley, bez ostychu a s úsměvem na rtech mu to řeknu, on slušně poděkuje a poněkud zmaten a potěšen zároveň odchází.
Někdo do mě drká. Otevřu oči. Je to můj spolusedící i spolubydlící zároveň Marek Schuster. Mám se prý podívat z okna. Moře. Jako kdybych nikdy neviděl moře, pomyslím si. Vzápětí svůj názor ale přehodnotím. Je to i trocha nostalgie. Prostě moře. To vás neomrzí. Nedělní relaxace jak má být. Co víc si přát. Kvalitní oběd za 15€ a šup do plavek a hurá do moře. Má jediná otázka předtím byla: „It’s hot?“ Bylo mi jednohlasně odpovězeno že ano. Vzápětí jsem zjistil, že to není až taková pravda, ale zvyknete si. Po radovánkách v moři, po zaskotačení na trampolíně a po slízání nanuku za 1,65€ už bylo dost pozdě a my se museli vrátit k autobusu. Následná cesta zpět do Lublani, kde jsme byli, jak nečekaně, také ubytování nebyla opět ničím vyjímečná. Dorazili jsme na místo, ubytovali se, povečeřeli zbytky a šli se dospat.
Opět sedím v autobuse. Je pondělí ráno. Je to můj poslední prázdninový den. Vyrážíme ještě směrem k jezeru Bet. Trocha přírody? To ti nemůže ublížit! Dojeli jsme na místo a k mému překvapení jsme šli rovnou k lanovce. Výhled pro bohy, slyším z davu. Říkám si tedy, proč se toho posledního výletu nezúčastnit. Stojí mi ovšem v cestě překážka a sice nedostatek peněz. A zde přichází na řadu moje milá trenérka Zuzanka, která mi s úsměvem na rtech podává 10€, ovšem s malým dodatkem: „Ale vrátit!“ Opravdu. Nádherný výhled. Pár fotek. Malá procházka a zpátky. Ještě před finálním odjezdem jdu utratit zbytek peněz do obchodu. Jak podotknul jeden z trenérů, za zbytečnost jako je jídlo a pití.
Na zpáteční cestě vzpomínám na všechny události, které se staly či mohly stát. Byl to opravdu skvělý výlet, ujišťuji se. Poznal jsem mnoho nových lidí, užil si spoustu zábavy. Budu na tento výlet vzpomínat jistě ještě dlouho. Rád bych chtěl také tímto vyjádřit své díky Opavě, trenérskému a organizačnímu týmu, za to že jsem mohl jet taky a zúčastnit se alespoň symbolicky pomocí svých hlasivek. Děkuji Zuzance, že jela se mnou, moc si toho vážím a v neposlední řadě všem atletům, kteří tam podali opravdu skvělé výkony. Děkuji!
